„Jedno indiánské přísloví prý říká „když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, tak sesedni“. Snad to teď pochopili už i v Bruselu. Green Deal is dead.“
Tímto hloupým tweetem nás nedávno obdařil pan magistr Richard Brabec – bývalý ministr životního prostředí (zde). Nechci se zabývat nehorázným pokrytectvím, které se za tímto výrokem skrývá, ani rozebírat konzistenci názorů pana Brabce. Rád bych se ale zamyslel nad tím, co to vlastně Green Deal je a proč bychom ho neměli prohlašovat za „mrtvého koně“.
Green Deal, tzv. „zelená dohoda“, někdy také nazývána „zelený úděl“ je politika Evropské Unie, která je zaměřena na splnění cílů Pařížské dohody o klimatu. Cílem Green Deal je do roku 2050 zajistit uhlíkovou neutralitu Evropské Unie. Dílčím cílem je cílem je snížit emise skleníkových plynů EU do roku 2030 o 55 % ve srovnání s rokem 1990 a transformovat evropskou ekonomiku tak, aby byla dlouhodobě udržitelná. Již od samého počátku měl Green Deal celou řadu odpůrců, kteří mu vytýkají kde-co. Od přílišných ambic, přes ekonomické náklady, sociální aspekty, až po kritiku omezení, která z balíčku navržených opatření vyplývají. Kritizovány jsou zejména odklon od fosilních paliv, rozšíření systému emisních povolenek na domácí vytápění, zákaz prodeje nových benzinových a dieselových automobilů. Nutno podotknut, že krom opatření, která míří přímo na dosažení uhlíkové neutrality jsou součástí Green Deal mj. také akční plán pro oběhové hospodářství, strategie Farm to Fork, strategie udržitelné a inteligentní mobility, strategie v oblasti biologické rozmanitosti, nebo strategie EU pro lesy. Hlavními ambasadory Green Deal v Česku se bezpochyby stal ústup od spalování uhlí, konec prodeje automobilů s benzínovými a naftovými motory a omezení týkající se jaderné energetiky. Tato opatření zvedla vlnu kritiky od lidí, kteří velmi často bez hlubších znalostí problematiky, Green Deal nemilosrdně odsuzovali.
Na tomto místě je ovšem potřeba poznamenat, že Green Deal není svévolný výmysl bruselských úředníků, ale nástroj, jež má sloužit ke splnění cílů Pařížské dohody, kterou Česká republika (spolu s dalšími 189 zeměmi) ratifikovala na konci roku 2017. Konkrétně v čl. 2 Pařížské dohody se Česká republika (společně s ostatními) mj. zavázala:
- udržet nárůst globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, a uznat, že by to výrazně snížilo rizika a dopady změny klimatu;
- zvyšovat schopnost přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin;
- sladit finanční toky s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu; a
usilovat o dosažení globálního zlomu v emisích skleníkových plynů co nejdříve.
Je jasné, že politika Green Deal nám má mj. umožnit dosáhnutí cílů, ke kterým jsme se zavázali již před pěti lety. A má to udělat efektivně, v koordinaci s ostatními evropskými zeměmi a v širším kontextu životního prostředí, hospodaření s vodou, potravinové, surovinové a energetické politiky. Voda, ovzduší a emise totiž nectí hranice a působí napříč kontinentem.
To, že návrh konkrétních opatření, která mají vést ke splnění deklarovaných cílů, u nás budí takové vášně, lze přičíst absenci informační politiky české vlády (zejm. vlády Andreje Babiše), která na téma v podstatě rezignovala a s postupujícím časem začala za svoji vlastní politiku populisticky kritizovat. V loňském roce například Andrej Babiš ve funkci premiéra prohlásil:
„Emisní povolenky, to je peklo, to je peklo. To je výmysl Bruselu, šílená věc, kterou platí průmysl v Evropě, a nikdo není schopen predikovat nějaký vývoj cen. Je to spekulace, někteří říkají o tom, že je to vlastně jenom zdanění, a samozřejmě je to problém. … No a samozřejmě my se musíme vrátit k tomu Green Dealu. Teď vidíme, co se děje. Přestalo foukat a mají problém, není proud. Ve Švédsku vyzvali lidi, aby neluxovali, vypli jadernou elektrárnu. Takže tahle zelená móda, kterou tady reprezentují Piráti u nás, ten šílený Evropský parlament, který vymyslel tyhle věci…“.
Takové a podobné dezinformace občané a firmy mohli slyšet také z úst ministra životního prostředí, ministra průmyslu obchodu a dopravy a ostatních politiků. Nicméně výroky politiků nemohou nijak změnit základní charakteristiky a dopady klimatických změn, které jsou empiricky pozorovány, a které jsme se zavázali uznat. Keelingova křivka a globální vývoj teplot hovoří naprosto jasně. Zatímco na konci roku 2020 bylo v ovzduší naměřeno 414,14 ppm CO2, na konci roku 2021 to bylo už 416,87 ppm. Grafickou animaci vývoje globální koncentrace CO2 si můžete prohlédnout zde.
Myslím, že nemá cenu věnovat se prokazování souvislosti koncentrace CO2 v ovzduší s oteplováním planety a důsledků z toho vyplývajících. Považuji to za objektivní skutečnost. Stejně tak za jednoznačnou potřebu považuji potlačování produkce skleníkových plynů v čele s CO2. Pokud s těmito základními východisky nesouhlasíte, je pro Vás čtení tohoto textu pouhou ztrátou času.
To, že transformace evropské ekonomiky v udržitelnou a konkurenceschopnou ekonomiku, která v roce 2050 nebude produkovat žádné čisté emise skleníkových plynů a ve které bude hospodářský růst oddělen od využití zdrojů, bude vyžadovat přijetí celé řady technických, legislativních a ekonomických opatření, která budou nejen komplexní, náročná a nákladná, ale která nám zároveň přivodí určitou míru nepohodlí či diskomfortu, musí být každému naprosto jasné. Nelze se totiž oprávněně domnívat, že zásadní změny vývojového trendu je možné dosáhnout bez silného impulzu.
Právě ona míra nepohodlí či diskomfortu, coby důsledek navrhovaných opatření je ideální živnou půdou pro všechny populisty, popírače klimatické změny, whataboutisty a ostatní, kteří se snaží relativizovat potřebu a naléhavost přijetí těchto opatření. Je zajímavé, že nejhlasitější kritici Green Deal bývají zároveň významnými kritiky migrace a odpůrci přijímání ekonomických migrantů. Jen pro upřesnění, termín „ekonomický migrant“ ačkoliv není formálně správný, je užíván pro cizince, který svou zemi opustil dobrovolně s cílem zlepšení svého ekonomického postavení. V tomto smyslu do kategorie ekonomických migrantů spadají také cizinci, kteří ve své zemi nebyli schopni uspokojit své základní životní potřeby. A to vč. těch, kteří migrují z důvodu nedostatku vody či jídla (coby důsledku neúrody). Proto bych očekával, že Ti nejhlasitější odpůrci migrace a bojovníci proti přerozdělování migrantů budou zároveň největšími zastánci Green Deal.
Jedním z významných a málo diskutovaných vedlejších dopadů ochrany klimatu je právě udržení sociálního smíru. Pokud se nám společným úsilím podaří zajistit, aby regiony, které by klimatická změna zasáhla nejvíce, byly uchráněny, uchráníme tím zároveň také Evropu před náporem „klimatických“ migrantů, kteří nebudou ve změněných podmínkách schopni přežít.
Diskuze o Green Deal je nyní oživována válkou na Ukrajině a nepředvídatelností chování Vladimíra Putina, coby autokratického vládce Ruska, v roli významného dodavatele energetických surovin, na kterých je Evropa silně závislá. Nemá smysl v tomto textu rozepisovat proč a jakým způsobem jsme k tomuto stavu dospěli. Své by k tomu jistě mohl říci Gerhard Schröder, bývalý spolkový kancléř.
Faktem je, že míra evropské surovinové závislosti na Rusku umožňuje Putinovi vedení agresivní politiky a omezuje akceschopnost Evropské unie či jednotlivých členských států. Logickým východiskem z této situace je snižování této závislosti ať již formou diverzifikace zdrojů, nebo omezení spotřeby. Základním východiskem ovšem je uvědomění si a pojmenování nebezpečnosti závislosti na ruském plynu ve vztahu k energetické bezpečnosti, svrchovanosti, geopolitického vlivu a konec konců i územní celistvosti Evropy.
Shodou okolností k odpoutání se od ruských energetických zdrojů máme na stole vynikající nástroj, který nalezl všeobecnou podporu napříč všemi členskými státy EU, má definované politiky, nástroje, cíle a kontrolní body a má zajištěné financování. Ano tímto nástrojem je právě Green Deal. V návaznosti na aktuální politickou situaci na východě Evropy nepochybně dojde k přehodnocení dílčích cílů, tempa a nástrojů, které k dosažení uhlíkové neutrality budou využity, ale lze předpokládat, že základní směr zůstane zachován. Bylo by totiž velmi nešťastné zahodit Green Deal coby sofistikovaný a multispektrální komplex opatření, jejichž výsledkem bude nejen ochrana klimatu, ale inovace průmyslu a ekonomiky, zlepšení potravinové soběstačnosti, zvýšení energetické a strategické bezpečnosti, udržení sociálního smíru a podpora hospodářského růstu.
Každý, kdo tvrdí, že Green Deal je mrtev, že bychom se od něj měli oprostit a závazky, ke kterým jsme se přihlásili řešit partikulárně, nebo neřešit vůbec, hned druhým dechem dodává, že mu výše uvedené hodnoty jsou cizí. Je potřeba si uvědomit, že Green Deal je jediný smysluplný nástroj, který máme k dispozici. A vzhledem k tomu, že jiný nástroj nemáme, tak Green Deal je zároveň tím nejlepším nástrojem, co máme. Můžeme jej upravovat, vylepšovat, přizpůsobovat aktuálním podmínkám, ale dokud nebudeme mít jinou strategii, rozhodně bychom Green Deal neměli prohlašovat za „mrtvého koně“. Protože pokud bychom to učinili a „sesedli“, jak nás k tomu vyzývá pan Brabec, tak bychom nadcházejícím výzvám čelili s prázdnýma rukama.