Co je to populismus?
Francis Fukuyama prohlásil, že termín populismus je používán tak široce, že se určitým způsobem stal bezvýznamným. V podstatě všechno se nazývá populismem.
Podle mého názoru lze populismus charakterizovat jako politiku (nikoliv ideologii), vystavenou na rozdílech mezi lidem a elitou. Mám za to, že populismus rozděluje společnost na binární „my“ a „oni“. Ti první jsou obyčejní, ctnostní občané a ti druzí jsou zkorumpovaná, samoúčelná elita.
Pro populismus je typické, že nepředstavuje žádnou koherentní ideologii. Populismus obvykle vychází z toho, že existuje něco jako „vůle lidu“, která je tímto „lidem“ reprezentována. A pak je tu jedinec, který svou legitimitu odvozuje právě z této „vůle lidu“. Tento jedinec se přitom projektuje do role univerzálního zprostředkovatele této vůle. To je populista.
Populista se snaží osedlat nespokojenost a sociální napětí ve společnosti a využít je jako hybnou sílu na své cestě k moci.
Hlavní nebezpečí populismu spočívá v tom, že se snaží překračovat demokratická pravidla. Tradiční liberální demokracie spočívá v systému dělby a kontroly moci prostřednictvím brzd, vah a protivah. Všichni relevantní političtí aktéři pak pravidla tohoto systému všeobecně uznávají a dodržují. Populismus ovšem prosazuje postoj, že vůle lidu je nadřazena jakémukoliv systému pravidel a snaží se demokratické instituce, coby překážky k nastolení spravedlivého stavu, obcházet. To nám umožňuje definovat populismus, jako neliberální formu politiky.
Populistické hnutí je obvykle semknuté okolo jednoho vůdce, a úzké skupiny spolupracovníků, které pěstuje jakýsi kult osobnosti. Populisté se snaží oslovit co nejširší skupinu voličů s nabídkou rychlých a zdánlivě snadných řešení. Jednoduché a bezbolestné recepty na vyřešení složitých problémů, bývají společným narativem většiny populistů.
Své vize populisté obvykle prezentují prostřednictvím hesel, kterým schází konkrétní obsah. Jako příklad může být použito prezidentské heslo Donalda Trumpa „Make America great again“ (MAGA). I když pomineme problematický a těžko uchopitelný termín „Amerika“, tak z uvedeného hesla není možné dovodit nic konkrétního. Lze si pod ním představit v podstatě vše – od vojenské expanze, přes ochranářskou politiku, až po snahu o dosažení světové hegemonie.
Definice populismu
Pro účely tohoto textu budu pracovat s následující definicí populismu.
Populismus využívá rozdělení společnosti a snaží se navodit iluzi reprezentace abstraktní skupiny obyvatel, kterou obvykle označuje jako „lid“, proti jiné abstraktní skupině – „elitě“.
Populismus vychází z předpokladu, že lid je vůči elitě morálně nadřazen, a navíc je nadán schopností rozpoznat a sdílet obecné dobro (ve smyslu komunistického chápání dobra).
Představitelé populismu pak svoji legitimitu odvozují od „vůle lidu“ a prosazováním „zájmů lidu“ ospravedlňují porušování či obcházení obecně uznávaných pravidel politického systému.
Populismus je personifikovaná a ze své podstaty neliberální forma politiky.
Příklady populismu
Působení bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa lze použít jako ukázkový příklad populismu. V roce 2016 po přijetí republikánské nominace Trump prohlásil:
„Já sám rozumím Vašim problémům a já sám je mohu vyřešit.“
Po svém nástupu do prezidentské funkce pokračoval v útocích na instituce, o kterých se domníval, že jej ohrožují. Od zpravodajských služeb, přes FBI, až po ministerstvo spravedlnosti. Zašel tak daleko, že tyto instituce začal označovat jako „nepřátele amerického lidu“[1] (opět pomiňme problematičnost Trumpovy percepce termínu „americký lid“).
Jedním z nejznámějších evropských populistů je Geert Wilders a jeho dvoučlenná Strana pro svobodu, který mj. proslul výrokem
„Vzniká celosvětové hnutí, které skoncuje s politicky korektními doktrínami elit. Hlas svobody nelze uvěznit. Říkám vám, že bitvu elit proti lidem vyhrají lidé.“[2]
Giorgia Meloni, šéfka italské vládní strany Bratři Itálie vyhrála v loňském roce parlamentní volby se sloganem „Itálie a italský lid na prvním místě“, Při představení programového prohlášení své vlády pak pronesla:
„Nejsrdečnější poděkování však samozřejmě patří italskému lidu, těm, kteří se rozhodli nenechat si ujít volby a odevzdat svůj hlas, čímž umožnili plnou realizaci demokratické cesty, která vidí v lidu, a pouze v lidu, nositele suverenity, avšak s lítostí nad mnohými, kteří se vzdali výkonu této občanské povinnosti, zakotvené v ústavě, nad občany, kteří stále více považují svůj hlas za zbytečný, protože říkají: Stejně o tom rozhodne někdo jiný, rozhoduje se v palácích nebo v exkluzivních kruzích.“ Bohužel se tak v posledních jedenácti letech často děje, přičemž se vystřídala řada vládních většin, které jsou sice plně ústavně legitimní, ale dramaticky vzdálené indiciím voličů.“[3]
Julius Malema, vedoucí bojovníků za ekonomickou svobodu (EFF) při násilných protestech jihoafrických horníků v roce 2012 pronesl
„Nyní jsme převzali vedení tohoto boje, abychom zajistili, že nerostné zdroje této země budou přínosem pro lid této země. Zejména pro dělníky, kteří velmi tvrdě pracují ve velmi riskantních podmínkách v podzemí a snaží se tyto vzácné minerály vytěžit. … Budeme i nadále hrát tuto roli, abychom zajistili, že se dělnická třída v Jižní Africe nestane bez vůdce, protože ti, kteří jsou pověřeni takovou odpovědností, se vzdali plnění této odpovědnosti.“[4]
Zdroje populismu
Jak již bylo řečeno výše, výchozím bodem populismu je rozdělení společnosti. Toto rozdělení může mít sociální, ekonomickou, kulturní či etnickou podobu. Mám za to, že zdroje populismu jsou však hlubší a musíme je hledat v historii. Každá země, národ, nebo kontinent mají svou jedinečnou historickou zkušenost, která krom vítězství a úspěchů zahrnuje také porážky, křivdy a neúspěchy. Tato historická zkušenost napomáhá formování tzv. štěpících linií[5] ve společnosti, na kterých pak vyvěrají aktuální společenské problémy.
Evropa s Afrikou mají společnou koloniální minulost, s jejímiž traumaty se dodnes nedokázaly vyrovnat. Evropa (zprostředkovaně také Afrika) navíc prošla první a zejména pak druhou světovou válkou, následovanou studenou válkou, které po sobě zanechaly mnoho křivd a jizev.
Historické zkušenosti tvoří základy, na nichž dochází k dnešnímu štěpení společnosti. A protože každá společnost (národ, etnikum, sociální skupina) má jinou historickou zkušenost anebo na historické události nahlíží jinou perspektivou (např. Evropané vnímají otrokářství zcela jiným způsobem, než Afričané), jsou štěpící linie a zdroje populismu pro každou společnost rozdílné.
Pokud tedy uvažujeme o evropském a africkém populismu můžeme identifikovat následující zdroje:
Otroctví – je zdrojem populismu v Africe i v Evropě. Od poloviny 17. do druhé poloviny 19. století (Portugalsko v roce 1869) Evropané v rámci tzv. trojúhelníkového obchodu obchodovali s africkými otroky. Původní afričtí obyvatelé byli zotročováni (většinou jinými Afričany) a následně prodány otrokářským společnostem, které je přepravily do Karibiku, Jižní Ameriky a USA, kde je prodaly jako pracovní sílu. Díky otroctví došlo k významnému promísení ras a kultur (zejm. v USA a v Evropě). Na celém světě (vč. Afriky – Krio) vznikla nová etnika, diaspory a menšiny. Z toho pramenil vznik nerovností ve společnosti a růst kulturního, etnického a sociálního napětí. Zajímavé je, že narativ otroctví je mimo Afriku vnímán daleko silněji než v Africe samotné.
Kolonialismus – je nepochybně jedním z nejsilnějších zdrojů populismu, a to jak v Africe, tak také v Evropě. Od 16. století a zejména pak druhé polovině 19. a první polovině 20. století Evropané násilím podmaňovali africká území, na kterých poté zaváděli tzv. koloniální správu.
Rasismus – průvodním jevem kolonialismu byl rozvoj pseudovědeckých teorií, které měly legitimizovat podstatu a formy kolonialismu. Zbytky těchto teorií ve společnosti přetrvávají dodnes a jsou zdrojem rasové nesnášenlivosti.
Kolonizace Afriky – důsledkem kolonialismu bylo násilné rozdělení afrických území, odpovídající cílům a potřebám evropských zemí, které ovšem nerespektovalo existující instituce a rozdělení ani etnické, náboženské, sociální a geopolitické aspekty. Docházelo tak k rozdělování říší, kmenů, etnických a náboženských skupin. To s sebou neslo vznik nových menšin, a kulturních, etnických a sociálních nerovností.
Koloniální správa – koloniální správa prohlubovala nerovnosti ve společnosti. Anglická koloniální správa privilegovala jednu část obyvatel na úkor jiné. Francouzská koloniální správa usilovala o asimilaci původní identity obyvatel. Centra koloniální správy se oproti ostatním oblastem (vnitrozemí) rozvíjela podstatně rychleji. Koloniální vzdělání, ekonomika a misionářská činnost vedly k prohlubování sociálních, hospodářských a náboženských rozdílů mezi centrem a periferií.
Rozdílné přístupy britské a francouzské koloniální správy způsobili, že některé národy (zejm. ty pod britskou správou) měli iluzorní pocit, že nejsou okupovány, což později vyústilo v dojem jejich nadřazenosti nad jinými africkými národy.
Druhá světová válka – zejména pak německý nacismus a antisemitismus jsou významným zdrojem populismu v Evropě. Druhá světová válka byla vyústěním německých traumat zapříčiněných Versailleskou mírovou smlouvou (ztráta území, drakonické reparace, francouzská okupace Porůří atd.). Hlavními filozofiemi německého nacismu byly nacionalismus a rasismus. Pozůstatky nacistické ideologie jsou v evropských společnostech latentně přítomné a v různých obměnách se vyskytují také v evropské politice.
Druhá světová válka poznamenala také Afriku, kde, stejně jako v Evropě, probíhaly intenzívní boje (zejm. Egypt, Libye, Maroko, Alžír a Tunis), ale nad to, docházelo k intenzívním odvodům afričanů do armády (Senegalští střelci, Svahijská kavalerie nebo Jihoafrická armáda). Vojenská vítězství afrických vojáků vedla k emancipaci Afriky. Afričané si začali stále více uvědomovat, že jsou stejně kvalitní lidé, jako jejich kolonizátoři.
Dekolonizace – průběh dekolonizace a přetrvávající podřízená role afrických zemí jsou zdrojem populismu v Africe. Dekolonizace v Africe probíhala stejně tragicky, jako kolonizace. Dekolonizace byla uspěchaná a státy na samostatnou existenci většinou nebyly připraveny. Řada zemí byla koloniální správou prostě opuštěna a ponechána svému osudu.
Například dekolonizace Konga, největší africké země (o rozloze Německa, Francie, Itálie), rozvrácené belgickou koloniální správou, skončila katastroficky. Když v Kongu propukly nepokoje, belgická vláda se rozhodla uspořádat volby, a co nejrychleji předat moc do rukou afričanů. V patnáctimilionovém Kongu v té době žilo pouze třicet vysokoškolsky vzdělaných lidí a mezi pěti tisíci úředníky koloniální správy pracovali pouze tři konžané. Země naprosto nebyla připravena na udržení svobody a ochranu uměle vytyčených hranic. S problémy vzniklými při dekolonizaci se Kongo potýká dodnes.
Dvanáct bývalých francouzských kolonií dodnes používá koloniální franky (CFA), jejichž kurz je (bez ohledu na domácí ekonomiku) pevně navázán na Euro (v poměru 1:100). To nejenže podvazuje ekonomiku těchto zemí, ale činí z nich levnou surovinovou základnu Evropy. Mnoho afrických zemí tak zůstává uvězněna v obchodních vztazích nastavených v období kolonizace.
Studená válka – důsledky studené války a socialistických experimentů (v Evropě i v Africe) jsou zdrojem populismu na obou kontinentech. Dekolonizace Afriky probíhala v období vrcholící studené války mezi USA a Sovětským svazem. Mladé africké státy, zmítané vlastními problémy a bez mezinárodních zkušeností byly zataženy do studené války. Oba soupeřící bloky se je snažily zařadit do své sféry vlivu, případně se je snažili jakýmkoliv způsobem destabilizovat, pokud byly ve sféře vlivu protivníka. Více než polovina afrických zemí traumatizovaná zkušenostmi s koloniální správou se v určitém období pokoušela vydat na cestu socialismu[6]. Tzv. africký socialismus byl v mnoha ohledech odlišný od evropského, nebo marxistického socialismu. Všechny typy socialismu (vč. afrického) se ovšem snažily řešit sociální a ekonomické nerovnosti stejným způsobem – ovládáním výrobních prostředků a redistribucí.
Nejznámější socialistický experiment v Africe proběhl v Tanzanii, v období vlády Julieta Nyerera (1964‑1985), a skončil ekonomickou katastrofou.
Typy populismu
Vzhledem k tomu, že štěpící linie se v různých společnostech, politických systémech a regionech liší, je logické, že také populismus se objevuje v různých formách. Populismus může být levicový nebo pravicový, venkovský nebo městský, etnicko-náboženský nebo sekulární, tradicionalistický nebo moderní, proletářský nebo agrární atd.
Fukuyama rozlišuje tři základní typy populismu:
- Ekonomický populismus -prosazuje sociální nebo ekonomickou politiku, která je populární v krátkodobém horizontu, ale dlouhodobě neudržitelná není udržitelná.
Klasickým příkladem této formy populismu je Hugo Chávez.
- Charismatický populismus – populistický vůdce je charismatický a své charisma využívá k tomu, aby si nárokoval určitý druh autority, který odvozuje ze svého přímého vztahu s „lidem“.
Příkladem této formy populismu je Donald Trump.
- Rasový či etnický populismus -populistický vůdce tvrdí, že má zvláštní vztah nikoli k obyvatelstvu jako celku, ale k určitému segmentu „lidu“. Často se tento segment skládá z lidí určité rasy nebo etnického původu.
Příkladem této formy populismu je jihoafrický ministr vnitra Aaron Motsoaledi.
V praxi se tyto tři typy populismu v různé míře prolínají (např. Julius Malema je charismatický představitel ekonomického populismu, který ve svůj prospěch neváhá využít xenofobních nálad ve společnosti) nicméně vycházejí z těchto ideových základen.
Příležitosti pro populismus
Příležitostmi pro rozvoj populismu jsou krize. Ať už se jedná o ekonomické krize, které jsou doprovázeny stagnující nebo klesající úrovní blahobytu, rostoucí nezaměstnaností a prohlubováním sociálních nerovností. Nebo migrační krize, které jsou doprovázeny nárůstem kulturních, sociálních a ekonomických rozdílů ve společnosti. Případně pandemie, které jsou doprovázeny poklesem úrovně občanských svobod a represivními opatřeními ze strany států. Ale také válečné konflikty, které eskalují nenávist, agresivitu a nacionalismus a jsou příčinou jak ekonomických, hospodářských ale také sociálních, kulturních či etnických problémů.
Jednou z nejvýznamnějších příležitostí pro populismus je zvětšující se příjmová nerovnost mezi jednotlivci. Tento jev se nejvíce projevuje na štěpící linii centrum – periferie. Příjmy a populace v moderních industriálních oblastech a městských centrech rostou daleko rychleji než na periferii. Příjmová nerovnost se projevuje také mezi jednotlivými zeměmi a regiony.
Další významnou příležitostí pro populismus je kulturní či etnická odlišnost. Rasismus a xenofobie jsou hluboce zakořeněny v evropské i v africké společnosti. Evropané, považující se za kolébku civilizace a nositele pokroku po mnoho staletí na ostatní kultury nahlíželi přezíravě. Po čtyři století pak Evropané pěstovali rasismus, jehož vrcholnými formami byly kolonialismus a později nacismus. Rasismus a antisemitismus jsou v evropské kultuře stále živé a zároveň jsou přítomné i v politice. Evropané se vždy považovali za kulturně vyspělejší než zbytek světa. Důsledkem toho dodnes část Evropanů nahlíží na ostatní kultury jako na nerozvinuté a méněcenné.
Významnou příležitostí pro populisty je náboženská odlišnost. Evropa je většinově křesťanská. Po několik století se Evropa různými způsoby (vč. násilného) snažila exportovat křesťanství do zbytku světa. Afrika nebyla výjimkou. Důsledkem toho jsou obavy části Evropské společnosti z „islamizace“, či „sionizace“ Evropy a náboženské rozkoly mezi křesťany, muslimy a vyznavači tradičních náboženství v Africe. Konzervativní křesťanství je zdrojem xenofobie vůči LGBT+ menšinám. V řadě evropských zemí jsou stejnopohlavní svazky znevýhodňovány. V Jižní Africe jsou homosexuální svazky dokonce protizákonné.
Zřejmě největší a populisty nejčastěji využívanou příležitostí je boj proti korupci. Populisté využívají frustrace lidí a pomocí agresívní rétoriky se snaží vyvolat dojem, že jedině oni potlačí korupci, vyřeší existující problémy a zlepší budoucnost. Nezáleží na tom, že obvinění z korupce jsou velmi často zveličená, neadresná, či dokonce nepravdivá. V daném čase dokáží radikalizovat společnost, nasměrovat zlobu proti elitám a posílit pozici populisty.
Důsledky populismu
Díky tomu, že populismus rozděluje a radikalizuje společnost, pracuje s negativními emocemi, které se snaží osedlat a využít k posílení své pozice má tendenci sklouzávat do násilí. V zemích s demokratickou tradicí, širokou tzv. střední třídou a silnými institucemi populismus obvykle nabývá nenásilné, parlamentní formy. Je obtížné si představit, že ve Velké Británii na základě výsledků referenda o brexitu (jehož výsledek si nepřála necelá polovina obyvatel) dojde k ozbrojené revoluci. Nebo, že se ve Spojených státech amerických uskutečni vojenský převrat.
Síla a respekt institucí v těchto zemích, spolu se silnou střední třídou snižují pravděpodobnost náhlého kolapsu politického systému k nule. Přesto i v silných demokraciích jsou všechny typy populismu přítomny a populismus je pro tyto země nebezpečný.
Pokud se z populistů stanou relevantní političtí aktéři, mohou působit antisystémově, oslabovat politický systém, podkopávat autoritu institucí a štěpit své politické rivaly či partnery. Tyto jevy vedou k tzv. demokratickému sklouzávání (democratic backsliding) celého politického systému.
Oproti Evropě je situace v afrických zemích odlišná. Koloniální správy v Africe využívaly strategii „rozděl a panuj“, což ve společnosti zanechalo hluboké příkopy plné nevraživosti. Díky zkušenostem s koloniálními správami, kdy stát představoval pouze represívní aparát, jehož hlavní funkcí bylo zotročovat obyvatele, je i dnes vztah občana k státu velmi slabý. Instituce jsou slabé, všudypřítomná korupce se stala systémovou a řada států nedokáže ochránit svá území, nebo na nich vymáhat právo. V řadě zemí (např. Demokratická republika Kongo, Somálsko, Nigérie, Mali, Eritrea) stát dokonce nemá monopol na použití násilí. K tomu je nezbytné přičíst problémy etnicity, vzdělanosti, regionalismu, korupce, nepotismu a extrémní chudoby (mnoho dalších problémů zůstává nevyjmenováno), které jsou v Africe naprosto běžné.
Velmi důležitým aspektem, který má zcela zásadní vliv na důsledky populismu v Africe je přístup civilistů ke zbraním. V Africe, až na výjimky (Jihoafrická republika), zůstává nelegální držení zbraní fakticky netrestáno. Ačkoliv počet zbraní v Africe držených civilisty se v přepočtu na jednoho obyvatele pohybuje pod světovým průměrem, je potřeba si uvědomit, že naprostá většina těchto zbraní není registrována a jejich držitelé jsou anonymní civilisté, kteří neabsolvovali žádný formální výcvik či školení zacházení se zbraněmi. Alarmující pak je skutečnost, že v absolutních počtech civilisté s více než 40-ti miliony ručních plných zbraní disponují násobně větší palebnou silou než africké státy, které disponují méně než 11-ti miliony kusů těchto zbraní[7].
Není tedy překvapující, že populismu v Africe velmi často ústí v násilí, které resultuje do násilných převratů, revolucí, občanských válek a genocid.
Závěr
Ačkoliv populismus v Evropě a v Africe, má podobné kořeny, stejné formy a využívá podobných příležitostí má diametrálně rozdílné dopady. Evropský populismus má většinou podobu politické a společenské debaty a jeho nejagresívnější formy mají podobu demonstrací, stávek či občanské neposlušnosti. Důsledkem evropského populismu obvykle jsou referenda, parlamentní či ústavní změny.
Africký populismus má velmi často podobu masových kampaní, demonstrací a stávek. Ty nejagresívnější formy afrického populismu resultují v násilí, revolty a ozbrojené převraty.
Pro Afriku i Evropu však populismus zůstává nebezpečný v každé z jeho forem.
______________________________________________________________________
[1] https://www.nytimes.com/2018/07/19/business/media/trump-media-enemy-of-the-people.html
[2] https://www.gatestoneinstitute.org/9404/wilders-trial-closing-statement
[3] https://www.centromachiavelli.com/en/2022/10/26/giorgia-meloni-discorso-programmatico-integrale/
[4] https://edition.cnn.com/2012/09/16/world/africa/julius-malema-profile/index.html
[5] https://www.jstor.org/stable/2009820
[6] https://www.academia.edu/25837425/AFRICAN_SOCIALISMS_AND_POSTSOCIALISMS
[7] https://smallarmssurvey.org/sites/default/files/resources/SAS-AU-Weapons-Compass.pdf